Julie Kibler – Odveď mě domů

Další z mých starších recenzí, kterou můžete najít i na serveru bux.cz. A stěhování pokračuje…

Knihu Odveď mě domů od autorky Julie Kibler vydalo nakladatelství Ikar v roce 2013. Přeložil

Jakub Volný.

Oficiální anotace: Vlastní rodinnou historií inspirovaný debut americké autorky, vyprávějící neobyčejně srdceryvný příběh osudové, ale zapovězené lásky, předsudků a hanby.
Osmdesátiletá Isabel poprosí svou oblíbenou kadeřnici, aby ji odvezla do Texasu na pohřeb. Po cestě začne vzpomínat na život, který prožila. Všechno hezké začalo v roce 1939, kdy se šestnáctiletá dcera zámožného lékaře na večírku seznamuje s bratrem své černošské služebné…

***

Zkuste si představit, že žijete v USA. Zkuste k tomu přidat, že je to období začátku druhé světové války. A nakonec si představte, že máte tmavou barvu pleti. Žádný problém? Tak se na to podívejme.

Píše se rok 1939. Mladinká Isabelle, dcera ze zámožné rodiny žijící v Shalervillu, je jednoho dne zachráněna před znásilněním. Robert, její zachránce, je opravdu milý, hodný, pracovitý a velmi chytrý hoch. Ačkoliv si to Isabelle zprvu nepřipouští, nakonec tomu nedokáže zabránit - ti dva se do sebe zamilují.

Láska. Sama o sobě by nejspíš nebyla zas tak velkým problémem. To, že je Robert synem a bratrem dvou žen, které v rodinném domě Isabelle slouží, by v konečném důsledku ani tak moc nevadilo. Ale co třeba taková tmavá barva pleti?

Robert mě zrovna zachránil před něčím, co jsem si ani pořádně nedokázala představit. Přesto mě nesměl doprovodit až domů kvůli pravidlu, jehož smysl mě nikdy nenapadlo zpochybňovat. Přečetla jsem si ceduli, jako bych ji viděla poprvé v životě: NEGŘE, TADY V SHALERVILLU NEMÁŠ PO SETMĚNÍ CO POHLEDÁVAT.

Je to až s podivem, že? Skoro tři čtvrtiny století po tom, co černošské obyvatelstvo díky Lincolnovi získalo svobodu, se k černochům stále chovají jako k nějaké primitivnější formě života. Náš mladý pár to nebude mít lehké.

A opravdu. Po několika společných okamžicích příběh nabírá rychlý spád. Nic nemůže trvat věčně, byť to bylo třeba jen několik středečních odpolední a pár napsaných dopisů. Když se Isabelle nakonec dokáže dostat do jiného města a ve svých sedmnácti letech se za Roberta provdá, něco se musí nutně pokazit. A nejsou to jen udivené nebo znechucené pohledy bílých a vystrašené pohledy lidí s tmavou pletí…

Příběh je zasazen do zvláštní, celkem originální kompozice a formy, v níž se střídají pohledy postav i časové roviny v podobě retrospektiv. Ohraničuje jej vyprávění samotné Isabelle coby už téměř devadesátileté dámy. Do svých vzpomínek se vrací ve chvíli, kdy se svojí kadeřnicí Dorrie vyrážejí na cestu napříč Státy kvůli pohřbu.

Dívala se na mě skrz obraz v zrcadle svého staromódního kosmetického stolku, kde jsem jí každé pondělí upravovala vlasy. Pak její šedomodré oči, z nichž každým rokem víc a víc vyprchávala modř, udělaly něco, co jsem za tu řadu let, co ji stříhám, natáčím a foukám vlasy, ještě neviděla. Nejdříve se zaleskly. Pak se zalily slzami. Ruce se mi bezvládně svěsily, jako bych místo nich měla hroudy jílu, do nichž se vsákly ty její slzy a ztěžkly.

Dorrie má taktéž své osobní problémy. Tato cesta pro obě možná nakonec bude znamenat víc změn v jejich vztahu, než by si zprvu připustily…

Musím říct, že už po otevření knihy a po přečtení prvních několika stránek jsem věděla, že čtu něco výjimečného. Vy byste si zase mohli říci, že příběhů o lásce je spousta. Souhlasím. Tento je ale jiný. Dorrie by možná namítla, že to není jen o lásce, ale také víře a naději. Já bych dodala, že kromě těchto tří aspektů se tu vyskytuje velké množství nespravedlnosti, zkaženosti a hlavně příliš surové reality.

Z každé stránky na vás přímo prýští obrovské množství emocí, které možná nebudete moci pojmout ani vy sami… hlavně pokud jste žena. Řekla bych, že autorka skvěle ztvárnila i psychologii postav. Román z takto neotřelého prostředí rozhodně stojí za přečtení a věřím, že si na něm každý najde to své.